Lucienne

Pravidelně na autobusáku na Florenci zažívám boom všelijakých individuí, kteří se ze mně snaží vylákat peníze pod různými záminkami. Třeba, že je okradli.

I já jsem jednou byla v podobné situaci, ale v reálné. Ten hajzl mi totiž nenechal v peněžence ani korunu.

Jedu něco vyřizovat do Brna, jedu tramvají a pode mnou sedí strašně ošklivá ženská. Ale strašně ošklivá. Ta když se rozdávaly hezký úsměvy chyběla. Pořád si mě prohlížela, já se na ni snažila nedívat, ale po očku jsem sledovala, proč se na mě dívá. Ona rozevřela kabelku a vyndala pepřák. Začala si ho prohlížet a pořád na mě zírala.

Tak jsem radši vystoupila... Dneska si člověk není jist ani v tramvaji, že dojede v pořádku.

Bez toho fetu nevydržím. Píchám si dvakrát denně a ještě mi to pojišťovna platí. Tedy skoro celé. Už jsem se naučila (čti překonala odpor) píchat do břicha. V nemocnici si nepíchli do břicha ani jednou. Aspoň nad něčím mám kontrolu. Zatracená cukrovka. A to de facto nesladím. Už léta sladím sladítkama a poslední roky jsem většinou na salátech. Přišla jsem k tomu jak slepej k houslím.

Poslední dva dny dělám vše pro to, abych nebyla doma. Kulich můj domov spoluvytvářel a teď tu není. Prázdný pelíšek, prázdná postel, prázdný byt. Prázdnota v duši.

Zítra brzo ráno zase vyrazím na pochůzky. Vrátím se bůh ví kdy.

Doma nikdo nečeká...

Byli jsme dneska s Kojotem na veterinární klinice vyzvednout si našeho mrtvého Kulíška. Posmrtně ztuhlý vypadal děsně, ale to každé zvířátko. Dostali jsme k němu fakturu. Když jsem prohlížela výkony, tak ty by vzbudily i mrtvého, pokud se opravdu neodhodlal odejít na onen svět. Kulich se patrně odhodlal. Udělali pro něj maximum, jako pro člověka.

Dnes jsme ho šli pohřbít. Už ke klinice jsme přišli s rýčem, trochu groteskní. Kojot pak nesl ztuhlého Kulicha ve smutné tašce z Ikey s růžovým froté prostěradlem, které má tolik dírek, kolikrát do něj Kulich zaťal tlapky.

A tak jsme šli a šli a šli... na náš hřbitůvek.

Tak tu poklízím věci po Kulichovi, myji je a odkládám do šatny. Už nejsem smutná, nejsem ani veselá, jsem taková introvertně vyrovnaná.

Dovršil se jeden osud. Tak to bylo předurčeno a tak je to správně.

Když jsem s ním žila, žádný den nebyl plonkový, vždy jsme si hráli a dělali pro sebe maximum. V tom nemám také žádnou pochybnost. Dala jsem mu ten nejlepší možný život, jaký mohl mít.

Příjemnou odezvou na rovině astrální je silná aktivní a radostná komunikace z jeho strany. To je každopádně super! Je vidět, že pouto mezi námi přetrvalo i po smrti. To je silné zjištění.

Děkuji touto cestou všem, kteří mně a Kojotovi kondolovali, velmi mi to pomohlo přenést se na druhou stranu smutku, alespoň pro teď.

Zítra bude pohřeb. Asi si ještě popláču, ale ten vnitřní pocit, to je dobrý pocit.

To byly nervy. Už před dvěma dny jsem věděla, že je s Kulichem něco v nepořádku. To byla předtucha. Další den přišly jasné signály toho, že se Kulich hroutí. Začal vydýchávat, jak jsem to znala od potkanů. Jasný náběh na zápal plic nebo něco takového. To se přece dá léčit. U potkanů jsme tohle léčili nesčetněkrát.

Kulich Courek, takzvaný Kulíšek, dnes po půl druhé odpoledne zemřel na srdeční a plicní selhání. Za smrt a lítání kolem toho chtějí na klinice dva tisíce. Tolik stojí Kulíškova smrt. Jak bizarní.

Já si ho cením na mnohem, mnohem víc.

Byli jsme spolu jen nějakých šest, sedm měsíců, za čtyři dny by oslavil rok svého života. Chtěla jsem mu koupit hrací rukavici. Už jsem ji měla vybranou.  Měli jsme se spolu báječně. Byl mi skvělým společníkem a tím nejlepším kamarádem.

Je ho škoda............

Nikdy bych se nenadála, že budu mít někdy v životě takovéhle vyšetření – jednoduše hadici do plic.

Ty jsou tak blbý, že se divim, že to vůbec někdo čte a komentuje. To rovnou můžeš napsat, že telefon mi dělá bububu (jde si pro nabíječku) bububu bubu bububu.

A budou to číst taky :)))))))))

Objev léků v tabletách.

"Cože?"

"Odkud jste?"

"Z Husovic."

"Cože?"

"Z Husovic, povídám."

"Ale odkud tam jste? Tam, kde je ta drogerie?"

"Ne. O kus dál."

"Aha."

"A vy pani, odkud vy jste?"

"Z Kohoutovic."

"Tam to moc neznám."

"No jo, pani."

"Cože?"

"No jo, povídám."

"Aha."

Ležela jsem na pokoji číslo 2, na který se vcházelo skrz pokoj číslo 3. Pokoj číslo 3 byl jeden z pokojů ležáků. Je to jedno z tajemství dnešního zdravotnictví, že lidé, kteří mají moc let nebo se nehýbají tak jak mají, skončí na mnoho měsíců v nemocnici, ať se bude platit 60Kč nebo 100Kč. Stejně jako my nemocní budeme platit jako mourovatí, protože co doma nevyléčíme, musíme prostě jít léčit do nemocnice.

Poslední dobou jsem se začetla do Magie Josefa Veselého. Musela jsem se u toho držet pomalu násilím, protože od jisté doby nečtu a spíš, pokud už tedy držím knihu, čtu odzadu a napřeskáčku, načež knihu odložím. Toto slavné kompendium jsem však četla normálně a dostala jsem se až někam za stranu 100, což je pro mě úctyhodný výkon. Pak mě začala bolet hlava, tak jsem toho nechala a dala hlavě odpočinout.

Až jsem usnula.

Tak jsem se po třech týdnech vrátila z nemocnice domů, kde se v podstatě po šest týdnů neuklízelo, tak dlouho se plácám s tím zápalem plic. Čekám dneska rychlou kontrolu od domácího, ale kašlu na uklízení. Když jsem se vyškrábala ze sanitky, co mě přivezla, dolezla jsem tak akorát do postele a spala a spala. Kojot mě mezitím čtyřikrát prozváněl a já nic neslyšela, tak hluboce jsem spala. Jsem prostě vyřízená jak žádost na byt. Snad se co nejdřív dostanu k napsání pár klíčových článků, co mám v hlavě.