Lucienne

Takovou schopnost mít, to by bylo, panečku... To by byl ventilek... To by bylo krásné...

Když jsem totiž přemýšlela, co mi v té mojí kompenzující fantazii chybí, došla jsem k závěru, že to bylo finální rozplakání se v mužské ochranné náruči. To by byl takový ten klasický happyend, harlekýny hadr. Ale nebylo to tam. A nebylo to tam proto, protože mi zjevně chybí schopnost spontánně plakat.

Když bych se na pláč podívala jako na schopnost, kterou lze ovlivnit vědomě vývojem a vnějším prostředím, musím si přiznat, že pláč v mém životě byl nejenom sebevyjádřením, na které nebyla kladná reakce, ale hlavně byly reakce záporné. Takže neplakat bylo in. Bylo to něco, co se čekalo automaticky. Neplač, postav se k situaci čelem a osudu nastav pěst, ať si pěkně naběhne. Životem jsem vždycky procházela jako tvrdá dívka, posléze tvrdá žena a válečnice. Nejlepší obranou byl útok.

Vždycky plakali ti ostatní. Ti slabí, ti, kteří si neuměli poradit a ti, kteří čekali, že si pláčem nakloní okolí a citově vydírali. I proto jsem nikdy v důležitých chvílích neplakala, protože jsem nikdy nechtěla být ta, co citově vydírá. To bylo vždycky pod mojí úroveň. Tvrdé podmínky formují tvrdé lidi, co tě nezabije, to tě posílí a proto jsem se nikdy neuměla správně přitočit a uslzeným okem s vyjícími ženskými údernými zbraněmi si vydobýt něco, co jsem chtěla.

Nojo, ale postupem času se mi začalo zdát, že ty ženy, které mají schopnost správně mrknout a přitočit se se šátečkem u slzícího koutku k mužskému plemeni, to mají tak nějak lehčí. Chlapi se jenom třásli na to, aby jim vyměnili žárovku, vyčistili sifon nebo spravili skříňku. V okamžiku, kdy sedření a upachtění po několikadenní šichtě pro dámu padli těžce na židli za stůl a dostali třeba guláš, ženuška přicupitala ke stolu, šněrovačku řádně utaženou, s lomením rukou a slzami štěstí děkovala za tu práci, načež mužští jako tumpachoví celí omámení odešli, maximálně plácli ženušku po zadku a bylo vymalováno. Zas udělali dobrý skutek, co by jeden pro ty ženy neudělal.

No a tohle se mi prostě nikdy nestalo, protože jsem to neuměla. Zase ale umím sama vymalovat, spravit kdeco a do sifonu sypu louh. Zatímco kamarádky mrkly očkem a lakovaly si nehty, já se to naučila a všechny jsme ve finále skončily ve stejném cíli.

Zatímco ostatní dívky, které nic neuměly, protože na to měly muže, si četly Betynku a Ženu a Burdu, debatovaly o kosmetice, o vlasových stylech a o tom, jak to bude strašné, až zase jeden den nepoteče teplá voda, já jsem hltala těžkou literaturu, smrděla kouřem od ohně z čundrů, prsty levé ruky měla samý mozol od kytary a nevadila mi voda, mokro a sama jsem třeba sjela Lužnici, protože jsem prostě měla chuť jí sjet sama. Bylo to úžasné a Betynky ani Burdy mi nechyběly.

Postupem času se moje vrstevnice vdaly, zvlášť ty, které dokázaly úpěnlivě lomit rukama, slzet a hořekovat, našly muže k rodině a domácnosti a pletly svetříky pro své muže a děti. Žily velmi žensky, velmi submisivně, naučily se výborně vařit a nebyly to ženy do nepohody. Nesnesly by spát v přírodě, musely spát v posteli v hotelu, kde mají bar a teče teplá voda, do přírody chodí velmi opatrně a nádobí myjí v gumových rukavicích, aby si nepoškodily pokožku rukou.

A tady právě vidím rozdíl mezi ženou do nepohody a ženou do pohody. Ženy do pohody jsou muži velmi rychle po osmnáctých narozeninách rozebrány, ukotveny doma u svých Betynek a Burd, u dětí a večerních zpráv, muži vždycky k ruce a v ruce. Ženy do nepohody jsou takové samorosty, že je u nich vysoká pravděpodobnost vlastního názoru a silného životního postoje. Dá se totiž předpokládat, že nebudou brát muže jako nadřazeného samce vlastní smečky ale jako rovnocenného partnera. Defakto ohrozí generacemi ověřený model základní rodiny.

Co může chlap čekat od ženy, která kupříkladu jede na tři týdny sama na čundr po Africe a po celou dobu si ani jednou nevybalí stan proto, aby v něm našla útočiště a spí mezi hady, štíry a toulavými psy a většinu času spí ani ne na karimatce, ale rovnou na zemi. Právě... Může čekat naprosto všechno, hlavně žádnou předvídatelnost, žádnou pasivitu ani strach, prostě takové základní ženské vlastnosti. A žena, která pláče u každé pitomosti, zvlášť, když Afrika je o přežití, to tam prostě nedá. Další důvod, proč neplakat – síla a schopnost sebeovládání.

Proč se mi ale zdá, že ženy do pohody to mají snazší? Proč se mi zdá, že to mají lehčí? Proč já sama nejsem žena do pohody? Proč jsem se octla v roli ženy do nepohody? Může za to ten štulec u každého pláče, když jsem byla malá holka, zároveň s dovětkem:"Přestaň bulet, ničím si nepomůžeš a jestli nepřestaneš, dostaneš ještě jednu, ať máš konečně proč plakat?" Může za to trénovaná odvaha, pěstovaná univerzální upotřebitelnost a umění přežít v každé situaci? Může za to cosi biologického ve mně? Proč jsem tak vyrostla? Proč nás tak vyrostlo tolik?

Možná, že to je jenom jistá životní etapa a když budu mít možnost chovat se jako žena, tak jistá umění zapomenu. Kupříkladu zacházení se zednickou lžící, míchání malty, lepení obkladaček, pájení drátů a podobné práce bych zapomněla velmi ráda. Možná bych si i z nouze začala lakovat nehty. Možná bych se začala i malovat a krášlit se na sto způsobů. Možná...

Možná ale taky ne. Možná bych byla ještě tvrdší, než jsem. Možná bych se chtěla vyrovnat tomu druhému i v těchto dovednostech a po večerech bych potajmu trénovala to, aby mi ta malta z té lžíce nepadala na předloktí, ale končila na zdi, jak to má být.

Nevím. V co jsem se vychovala, to jsem. Čím víc člověk ukáže, že něco umí, tím víc je na něj nakládáno povinností a musů. V tom vidím základní nevýhodu. Jakmile se někomu dostane do ruky všeupotřebitelný člověk, tak je taky všestranně využívaný. K vaření a uklízení, chození do práce a vůbec starání se o rodinu přibyla ženě ještě těžká práce. To považuji za docela problém. Ne, že by to člověk (žena :) ) nezvládnul, ale jak se to z mužské strany nevyrovná, tak je to vždycky průšvih. Hlavně tedy průšvih pro ženu a ženské vnímání světa.

Nojo, ale co s tím pláčem? Neříkám, že mi úplně vyschly slzy, to ne... Letos jsem na pohřbech plakala a když z těch velkých změn ve mně hořel oheň zoufalství, tuším poněkolikrát přinesl hořký pláč. Ale ne spontánně. Hoře duše bylo veliké, skoro Záhořovo lože a až po několikerém dosažení dna přišla chvíle pláče. A slzy působily na ten oheň tak, jako by to byl řecký tekutý oheň. Čím víc oheň zkrápěly, tím víc oheň hořel. Nebyly to slzy uvolnění.

Možná, až přijde znovuzrozená spontánní schopnost reagovat na lítost jemným úlevným pláčem, pak možná se zrodím v ženu, jejíž srdce je ženské, submisivní, otevřené a takové, které se nebojí reagovat emocionálně.

Ale teď mně omluvte, tvrdne mi na dvorku beton a musím ho jít pokropit vodou, ať nepopraská...

linkuj.cz vybrali.sme.sk