Lucienne

Co teď? Knihovna zavírala za 8 minut. Následný postup byl jasný… Knihy jim nenechám! Talířákům jedněm! Nechala jsem být blikající věc věcí a šla vrátit knihy do knihovny.

Když jsem vyšla, válec byl už zase venku ze země. Nic neříkající zkratka BPT na boku, žlutá blikátka blikala v asi sekundových intervalech, Louis de Funès by do toho válce asi kopl, tak byl blikáním podobný jeho létajícímu talíři. Zničit krtka!

Prozkoumám to! Když jsem se k válci blížila pomalu po přechodu, právě tiše klouzal do země. Zírala jsem na něj a říkala si: „Tak kdy zase vylezeš? Jaké zákonitosti tě řídí? Fotobuňka? Kabel? Kamera a dálkové ovládání? Satelit? Telepatie?“ Nejspíš dálkové ovládání, nikde kolem nevypadalo, že by se nedávno kopalo. „A maskuješ se za poklop, syčáku!“ Ale já na to přijdu. Nechám tě chvíli o samotě…

Poodešla jsem k vedlejšímu do země pevně zabudovanému kovovému sloupku, opřela se a hypnotizovala blikající poklop. Kovový šmírák pod poklopem nic. Asi po deseti minutách kolem mě šla paní s psíkem a tak divně na mě koukala. Nevím, zda to bylo kvůli tomu, že jsem v podstatě seděla na sloupu v jedné třetině přechodu pro chodce a zírala jsem na zem nebo jestli si myslela, že vidí novou kulturní pracovnici.

Na základě podezřívavého pohledu paní s pejskem jsem se rozhodla pro novou kamuflážní strategii a převlékla se do kabátu zarytého turisty. Začala jsem prohlížet plastiky a sochy na radnici. Obejdu nějakého blanického rytíře od Šalouna, stojí s nakročenou pravou nohou, pod pláštěm z pravé strany mu sedí nějaká žena a schovává se. Hezký. Z levé strany přímo z budovy vytesaná plastika – teda, kdo tohle schvaloval… Nebýt to na takové budově, skoro by to vypadalo jako mužský akt lásky. Skupinový k tomu. A dítě se starcem se dívá. Prostě Standa Sucharda se vyřádil.

Taktika nezabrala, poklop pořád nic.

Rozhodla jsem se, že půjdu rozseknout gordický uzel. Zeptám se přímo na radnici, co to je, když to mají přímo pod čumákem.

Já: „Dobrý den“, pronesu na recepci, teda spíš vrátnici – takové skleněné vězení pro jednoho ubohého člověka. Ubohý člověk vylezl z kukaně a vyšel mi vstříc. „Prosím Vás, co je to to kovové na silnici, bliká to, vylejzá to a zalejzá to?“

UČ: „To je zábrana pro řidiče, aby sem nemohli jezdit. Ve známost se to dá ale až příští týden, zatím to technici zkouší.“

Já: „A jak to funguje? Když jsem to pozorovala, tak to vylejzalo a zalejzalo bez jakéhokoli důvodu.“

UČ: „To je takový zkušební provoz. A taky tady mám tlačítko.“

Já: „Aha, záhada rozluštěna. A prosím Vás, co to je za sochu tam venku?“

UČ: „To je bezhlavý rytíř.“

Já: „Promiňte, ale vždyť hlavu má!“

UČ: „Nemá, je to bezhlavý rytíř. Hlavu si drží v podpaží, všimněte si toho.“

Začínám pochybovat o tom, zda opravdu rytíř hlavu má, loučím se s ubohým člověkem a děkuji mu za odpovědi. Jdu se přesvědčit o bezhlavosti rytíře. Má ji! Sedí mu na krku stejně pevně jako žena u pravé nohy. Nedrží ji v podpaží, neskrývá ji, hrdě ji vystavuje světu.

Co je ale potom ta blikající kovová věc, co se skrývá pod zemí, když železný rytíř hlavu má!?

linkuj.cz vybrali.sme.sk