Lucienne

Kdo čte delší dobu pokroky jeskynní konzumuprosté dívky trávících všechen volný čas v modlitbách a rozjímání nad učebnicemi sociologie nebo řadami fantastiky, občas to střídající s hermetickou a esoterickou literaturou, tak ví, že Lucienne zásadně neláká mužské pohlaví minisukněmi, vyzývavým líčením protože žádným, výstřih má pro ni konotaci papíru a nůžek vystřihávajích vločky na okno a vlasy, to je něco, co roste a je potřeba to večer umýt, aby to další den nevypadalo blbě. Nic víc, nic míň.

Vlasy mi rostou, jak jim zobák narost, lehce se vlní, blond září na slunci jak vymydlený blesk a jediné, co s účesem dělám je, že si stříhám ofinu, aby mi vlasy nepadaly do čela. Tedy, stříhala jsem si ofinu.

Od té doby, co se nacházím od dvorního rodinného holiče 250 kilometrů daleko a když už se s ním vidím, tak je pro nás lepší si popovídat, než ztrácet čas podomním stříháním v koupelně s odpadkovým košem v umyvadle. Dospěla jsem až k názoru, že se i na tu ofinu vykašlu, ono to nějak naroste. Nepočítala jsem však s neposlušnými vlasy. Totiž, jakmile ofina ztratí glanc, začnou se na spánkách tvořit pejzy. A pejzy mají tu nepříjemnou vlastnost, že se kroutí, takže vypadám jak rohatá.

No, rohatá Lucienne, nic nového pod sluncem. Konečně moje andělská ďábelskost vylézá na povrch, ale... vypadá to prostě blbě. Cítím se z toho blbě, protože vypadám jak pitomec. Voňavá, upravená Lucienne a pejzy jak hrom. No katastrofa... Jak říkám, horší, než když nemáte co na sebe. Ale co s tím? Kde hledat radu?

Žádné dámské časopisy nehnojí Lucienne hlavu, televizní samopaly střílí tak maximálně u sousedů a na vraždy stačí internet. Postoj:"Když se to píše v časopise nebo to dávají v televizi, tak je to pravda," jí je cizí.

Až jednou...

V autobuse do Prahy mi stewardka nabídne časopis a protože si takové věci už ze zásady nekupuju, ze zvědavosti mám chuť si ho prolistovat. Koneckonců zásady jsou tu proto, aby se občas porušovaly. Totiž, "Hair" zní zajímavě. Vlasy... Zrovna takové aktuální téma.

V časopise mne na první pohled zaujme žena s podobnými vlasy, jako mám já. Blond, vlnité, i délka je stejná, ona to má ovšem upravené tak, že nemá ofinu! Má tam místo toho upletený copánek lehce přehozený přes čelo a vypadá úchvatně. Takhle bych chtěla mít upravené vlasy na své svatbě, zasnívám se. Pod oblohou víček mi vyskakují vize vílích šatů, bílých jako sníh a v zelené trávě mezi vrbami tančím jak víla Amálka...

Má to jeden problém, akutní problém. Ona nemá ofinu. Já mám zprzněné cosi s pejzy. Sen se boří...

Ne! Nenechám si vzít svůj maličký aktuální sen. Já tu ofinu přemluvím. Já ji zvládnu. Určitě nejsem jediná, která má ofinu v čase rozrůstání se. Čas na změnu: odhodlání mne zachvátilo pravou silou.

Pánové asi těžko pochopí pejzové dilema. Možná, že přiblížením dialogu v drogerii i pánský svět pochopí odlišnost různých dámských světů – těch, co na vlasy dbají a těch, co na ně víceméně kašlou.

"Prosím Vás, slečno, co mám udělat, aby mi pejzy přilehly k hlavě a netrčely? Víte, chci si nechat narůst dlouhé vlasy a nějak překlenout to období... Nevím, jak na to. Vy vypadáte, že máte určité zkušenosti..."

"No, ukažte... Vy máte asi tak jemné vlasy jako já. Hmmm... No, já si je po každém mytí fénuju přes velký kulatý hřeben a takhle si je natahuju, dávám si na ně tohle tužidlo, aby to drželo a každé ráno si je ještě upravuji, jak vstanu, přes tuhle věcičku. Co si s těma vlasama děláte Vy?"

"Nic. Večer si je umyju, v noci mi samy uschnou a ráno si je učešu. Myslím, že ani doma nemám fén..." zhrozím se já. Už vidím ty časové nároky natáčení si a natahování se vlasů a prostě spousta práce pro nic. Tedy, chci říct, že pro efekt.

"Hmmm, no, vidím, že kdybych si s těmi vlasy nedělala to, co Vy, vypadají asi stejně."

Lucienne zalapá po dechu.

"No víte co? Zkuste to třeba jenom přeláknout, to bude dobrý."

Koupila jsem si tedy lak. Vyšla jsem ven z drogerie, vezmu jeden pejz, přicvaknu ho k hlavě, postříkám lakem. To samé udělám z druhým pejzem. Lehce to prohrábnu a... Pejzy mi trčí už nejenom přirozeně, ale i nalakovaně. Čertík Bertík hadr. Já ne a ne je přilepit k té hlavě, samy se kroutí a vizáž se hroutí. Do háje... Já si ty vlasy snad ostříhám. Co já se tady budu trápit s nějakými pejzy, pro život naprosto neužitečnými. Knihou si aspoň můžu podložit roh stolu, místo šatů si vezmu pytel na brambory, ale co s pejzem? Jenom k vzteku to je a podporuje to marnivost. Tak. Jsem na sebe nazlobená.

Ale co ten krásný obrázek v časopise? Což nechci vypadat jako ona? Což netrpí všechny ženy pro krásu? Trp a budeš odměněna! Manipuluji sama sebe vlídně a víly se rozbíhají v mé hlavě v bílých šatech se závojem do všech stran.

Vracím se do drogerie. Marnivost vyhrála. Kupuji ještě tužidlo, čtvery různé minisvorečky se sluníčky a různými krávovinkami (á 34,90Kč), jiné, ještě menší, ale s větším počtem kusů (á 29,90Kč), čelenku (36,90Kč) a celkově ta sranda s ofinou už teď sežrala tři stovky. Aby mě pak nesežral Kojot i se sponkama za utrácení ještě před svatbou.

Ale zvítězila jsem!

linkuj.cz vybrali.sme.sk