"Máš ty sluchátka, co jsem Ti půjčoval? Chtěl bych si poslechnout cestou do práce nějakou hudbu," ptá se on na svá kvalitní pecková sluchátka s přidržovači na uši.
"Jo, hmm, někde je mám," odpovídám neutrálně, ale tak, aby slyšel mou zjevnou neochotu mu je vrátit.
"Jestli je dneska nebudeš potřebovat, tak bych si je zase na chvíli vzal," nevzdává to on. "A proč máš vlastně vždycky takový problém mi je vrátit? Kde máš ty svoje? Nebo to jsou tyhle o tolik lepší, než ty Tvoje?" pátrá...
"Nejsou o tolik lepší a i vím, kde ty svoje sluchátka mám," odpovídám popravdě já. A protože jsem zákeřná baba lucienní, dodávám mu záhadu na stříbrném tácu. "Ale ráda je nosím, protože jsou Tvoje," zalkám vilně.
"Nerozumím..." odpoví můj Conan briskně mužsky racionálně. "Jakej je v tom jako rozdíl? Sluchátka jako sluchátka, ne?"
"No, ono to není o sluchátkách. Vlastně je to o projevení lásky. Kdybys měl třeba takový ty chlapský velký flanelový košile, tak Ti budu krást košile a nosit je a vypadat úžasně. Ale nemáš, tak se aspoň vybíjím ve sluchátkách," vysvětluju mu tajnou ženskou strategii vyznání lásky.
"Koneckonců jediný další, co si tu ještě můžeme tak navzájem milostně krást, jsou tak akorát gumičky do vlasů, viď... "
A je to...
