Lucienne

Mám ručně psanou kuchařku od maminky, která je psána pro blbé. Když mi jí psala, na její dotaz:"Co víš? Co chceš, aby tam bylo?" jsem odpověděla:"Nevím nic, napiš kuchařku pro blbý, hlavně napiš jak mám dělat maso, to vůbec neumím, tak abych pak nekoukala jak puk až to přede mě život postaví."

Jako bývalý vegetarián vím o přípravě masa velký kulový a tudíž, pochopitelně, když mě život postavil před maso a podívala jsem se do kuchařky, co má být napsaná pro naprosté neznalce, povšechné zmínky:"maso vařit s cibulí v mírně osolené vodě v papiňáku" mi moc nepomohly. I následoval telefonát:

L:"Jak to mám udělat? Vůbec tomu nerozumím. A nemám papiňák."

M:"Koupíš asi kilo hovězího zadního, pak ho rozpůlíš a dáš ho vařit. Bude se vařit dlouho. Musíš koupit světlé, ne tmavé, jinak to neuvaříš. Když koupíš vepřové, bude se vařit kratší dobu. Musíš to vařit v hrnci, ne kastrolu. Víš, co je hrnec?"

L:"Nevím. Jaký je mezi tím rozdíl? Nádoba jako nádoba, ne? A proč to tam nemám všechno napsaný?"

M:"Proč to tam není? To jsou zvyky, žádný recept neobsahuje jak máš půlit maso a tak. Hrnec je vysoký, kastrol je nízký a široký. Do omáčky strč Tatru, ať se Ti nevysráží."

A tak jsem šla hledat hrnec. Probrala jsem všechny hrnce a zjistila jsem, že mám jenom kastroly. Nejvyšší ze všech nízkých byl... chvíle napětí...

Kotlík z čundru.

Ráda vařím v kotlíku, takže mým jistotám bylo učiněno zadost. Víc jsem se v životě navařila v kotlíku než v hrnci, počítám. Koneckonců i ze všech mých hrnců si vybírám k vaření nejradši kotlík pro jeho ergonomický tvar a užitečnost jednoho ucha, které je přes celou nádobu. Pomiňme pro tuto chvíli problematiku odlišnosti kastrolů, slovo kastrol normálně neužívám a žargon kuchařek není pro mě až tak důležitý. Nehledě na to, že kastrol mi silně připomíná slovo kastrát a k tomu slovu mám jistý odpor.

Vzala jsem maso, lehce přes kilo a půl váhy, rozpůlila ho a vznikly dva obrovské fláky, které budu už od pohledu vařit asi týden. Nastal problém – jak přepůlit maso tak, aby to bylo korektní? Mám z toho udělat čtyři dlouhý flákoty, protože bych to měla krájet opět napříč vlákny nebo z toho mám udělat nekorektně takový buchýtky? Volám příteli na telefonu. Volám marně. Přítel na telefonu se asi cáchá v Labi a na mé dilema mi evidentně musí stačit moje hlava. Rozhoduji se pro buchýtky. Holt to nebude tak vzhledné, ale nebudu to vařit týden. Věřím tomu, že ne, doufám, že ne, snad ne... Napětí by se dalo krájet a vykonáním samostatného činu se moc mé mysli neulevilo. Mrsknu tam cibuli, osolím, přikryju pánvičkou a nechávám osudu.

Mé první knedlíky dopadaly nevalně, vzhledem k nekoordinovanosti všech těchto úkonů a ještě do toho pečení perníku, jsme jedli místo ve tři v pět, knedle byly s kypřicím práškem, protože by už nestačily vykynout, kdybych je dělala s droždím a vůbec jsem se omáčkou tak zaměstnala, že bude chtít ještě hodně cviku, než to zesynchronizuju tak, abych nemusela začít vařit už v osm ráno, abychom v jednu jedli.

Shrnu-li to:

Knedle byly tvrdý (nevím proč, naprosto netuším, co jsem udělala špatně).

Omáčka byla plná cucků zeleniny, i když jsem ji rozšťouchala šťouchátkem na brambory – nemám ani mixér ani šlehač a přes sítko mi to zaboha nešlo propasírovat, tak jsem to vzdala.

Maso se po pěti hodinách vaření nedalo vůbec nakrájet, šlo jen odtrhat na kousky, protože se rozsýpalo a nepomohl ani brousek na nejostřejší nůž, co mám doma k dispozici.

Nejlepší byly mnou zavařované brusinky z loňska, padly dvě lahvičky, tak moc chutnaly. Na těch nebylo co zkazit.

Perník byl upečený místo za čtyřicet minut za minut deset, nechápu, ale nenechala jsem ho spálit podle receptu, vyndala jsem ho o půl hodiny dříve na vlastní odpovědnost a udělala jsem dobře. Kdyby čekala podle spejblovského "ještě minuta plná zbývá, abychom to nevytáhli syrový, to by tak ještě scházelo", vyndala bych zaručeně perníkový uhel.

A pak dělejte domácí svíčkovou. Ne všechno z domova je kvality šéfkuchaře z Continentalu.

Příště udělám placičky a bude.

linkuj.cz vybrali.sme.sk