Lucienne

"Kojote, když mě to někdy trestá za to, když si myslím něco srandovního o Něm. Je to děsně těžký, protože sranda je mi bližší než nějaká všudypřítomná absolutní úcta. Vůbec to nemá smysl pro humor, je to takový úctyhodný a myslí si to o sobě, jak je to nedotknutelný, asi... To mi nevyhovuje. Je to fajn, že spolu uděláme kus práce a oba se tak vyvíjíme a obohacujeme, ale prostě s tím není žádná sranda."

"Víš, otázka je, na co se napojuješ," řekl mi na to Kojot. "Asi se napojuješ na nějaký z prvních archetypů Krista, odpovídalo by tomu i to, že pracuješ se svatými z přelomového období mezi pohanstvím a křesťanstvím a tak. Tenkrát se muselo poslouchat, jinak bylo zle. Vlastní názor a humor se nepěstoval."

"Jak se na to napojuju? Přišlo to samo a tak to nějak zpracovávám. Já jsem o to nežádala. Dokonce jsem se zabývala úplně jinými archetypy a najednou shoda okolností a prásk ho. Pořád nějaký boží oka a takový ty jevy. A jak jako že je víc archetypů Krista?" Divím se já. Vždyť Kristus je jen jeden. Musí být jen jeden, ne? Vždyť je to Kristus.

"No, z mytologického hlediska byli dva. Kristus trpící – Umírající bůh a ten odpovídá egyptskému Osiridovi. Pak je Kristus vítězný, Kristus Apokalypsy (Zjevení Janova) – vítěz nad Satanem a ten odpovídá egyptskému Hórovi, vítězi nad Setem a oba mají odlišné charakteristiky. Ukřižovaný Kristus je Vykupitel, který obětuje sám sebe ve prospěch lidstva, zatímco Vítězný Kristus je válečník, který poráží nepřítele. Jeden je slitovný, druhý je nelítostný. Pak je tady Jehošua, jakožto původní Ježíš, kazatel vycházející z hnutí esejců, o kterém víme z reálného historického hlediska strašně málo, ale je velmi vysoce pravděpodobné, že někdo takový existoval. Potom lze o Kristovi přemýšlet i z hlediska různých gnostických učení a to už by bylo na strašně složitý povídání a pak je archetyp Krista v lidové víře, který je velmi proměnlivý, souvisí spíš s tím Kristem ukřižovaným než s vítězným a s tím souvisí třeba pohádky o tom, jak Ježíš a svatý Petr chodili po Zemi a navštívili třeba někoho v chalupě – Kristus jako součást náboženského folklóru a tady už se dostáváme k českému Ježíškovi, který s jakýmkoli jiným Kristem má málo společného. Je to dovedení folklorního pohledu do konce a dostáváme se do sféry pohádek spíš než bájí a mýtů. Lidová víra byla vždycky do značné míry pohanská i přes nános křesťanství, proto mělo takový úspěch uctívání svatých a panny Marie, jako mateřské bohyně. Byli prostým lidem mnohem bližší, než Ježíš Kristus v klasickém teologickém pojetí. V určitých historických epochách splýval archetyp Krista s krutým a trestajícím bohem. Nejextrémnější to bylo při dobývání Ameriky, kdy domorodí obyvatelé věřili, že Kristus je bůh ohně, protože Španělé rádi upalovali. Pravda, jim to s lidskými oběťmi tak nepřišlo, tam to bylo docela normální. No a Ty prostě asi pracuješ s nějakým tím starším archetypem, co je místo milosrdnosti a tolerance víc autoritativní a nemá smysl pro lidské slabosti. S novodobým archetypem Krista by se Ti to asi nestalo."

V tu chvíli se zastavil čas. Chvíle, kdy uvědomění si možnosti změny archetypu a tudíž nejednoznačné reality přineslo možnost volby a to volby kamkoli, se duchovně projevilo jako vzduch, který by se dal krájet, plný andělských mlh točících se klasicky v podobě tornáda, tj. mlhy se pohybovaly proti směru hodinových ručiček a mizely mi za zády, aby se znovu objevily po mé pravé straně – jako když uvnitř toho tornáda stojíte v bodu nula a kolem vás se točí svět. Nastalo takové světlo a všude koule energie v mnohem větším množství, než je vídám běžně. Prostě okamžik, kdy bylo kolem mě nadupáno možnostmi, jen je využít a nasměrovat. Bylo to jen na mě a kouzlo bylo v síle mé vůle, v tom, co chci prožívat, v možnosti volby světa. Byl to okamžik, kdy archetyp, skrze který jsem pracovala s přírodou a se světem, ztratil svou moc a tím, že jsem byla mezi dvěma světy, dostala jsem možnost přejít kamkoli jinam. Beztrestně.

Já si uvědomila možnost, kdy mohu hýbnout Zemí a chvíli v ní setrvala. Byl to můj malý svět ve světě velkém, světě rozhodnutí. Okamžik nehybnosti trval možná minutu ve vytržení, kdy se mi samy řadily v hlavě možnosti. V okamžiku uvědomění si možností a síly okamžiku jsem se rozhodla ho nevyužít. Nemusím a už vůbec ne teď hned. Výzvu odkládám na neurčito. Mám na to právo. Nebudu využívat náhlých impulsů, byť by byly jakkoli silné. Nebudu měnit něco, o čem nejsem pevně přesvědčená, že to nechci. Dokud se s tím dokážu domluvit, dokud je naše spolupráce prospěšná celku, nemusím vytvářet výkřiky do tmy. Kdo říká, že smlouvu musím podepsat ještě před tím, než si ji přečtu a zvážím důsledky? Je to hezké, že tu mám "a mnozí efektové vytváří atmosféru", jak by řekl Pratchett, ale prakticky si chci dobře rozmyslet, do čeho půjdu. Půjdu do toho já, efektové jsou jen efektové, nic víc. Na mně záleží, ne na líbivých efektech, pomíjivých a vedlejších.

Každopádně jsem pak cítila ze strany archetypu velkou vážnost ke mně, takovou úctu a důstojnost, dá-li se to tak říci. Rovný s rovným. Výzva ke změně archetypu Krista už se v takové síle nikdy neopakovala, dvakrát do jedné řeky nevstoupíš. Nakonec se s pokračováním temné noci ztratilo víc, než zůstalo a nakonec zůstalo ticho a prázdno. Klid. Božský klid. Věřím, že božský klid nastal i díky této epizodě.

Celistvost byla zaměněna za prázdno, kterým zvláštním způsobem foukalo, svět byl rozbitý – skořápkový, klifotický. Obzvláštní formu klifotu obsahuje svět, který byl dříve tak plodný. Zbyla krvavá lázeň s andělem smrti uprostřed toho jezera krve, lázeň která už se neměnila. Mrtvolný klid, kde nebylo nic. I tohle je božský klid a já ho přijímala. Všechno má dvě strany. Zajímavé však je, že skořápky v sobě vždy na druhé straně obsahují celé vejce. Vejce, v kterém je nový vesmír. Vejce naruby. 

A tak po dlouhém, několikaletém dni aprílového počasí zapadlo slunce a pak... Znovu vyšlo, ale na druhé straně. Vyšlo až po tom, co jsem si prošla dlouhou nocí a svůj rozbitý svět jsem mohla znovu poskládat do celistvého tvaru. Sama od sebe a ze sebe.

Božský klid jsem totiž po důkladném zvážení a až za docela dlouhou dobu proměnila v jiný proud a začala se věnovat individuálně upravené slovanské magii dle Kariky. Než jsem udělala krok, snažila jsem se dohlédnout, kam povede. Stejně jsem díky cestě přišla na to, že je to celé ještě o něčem jiném. Našla jsem jiný úhel možnosti práce se sebou, takový, na který v době minulé ještě nepřišel ten správný čas.

Nyní, když pročítám Karikovy Zóny stínu, nacházím zajímavou podobnost, i když, a to musím zdůraznit, popisuje boj s nad-já, superegem, což je něco jiného, než stavy, které popisuji já o něco výše v článku: "Poněvadž tímto způsobem vlastně útočí na svého Boha, buď svůj smrtící útok úspěšně završí, nebo zaplatí šílenstvím či smrtí, protože útok na božstvo se neobejde bez hrozivého trestu, pokud božstvo tento útok přežije. Mág tedy musí zabít svého Boha. Tento souboj, který většinou započne krátce po mágově vstupu do abyssu (tj. po poznání pravého Anděla), je jedním z nejtěžších magických setkání praktikova života, neboť se jedná o rozklad nejsilnějšího elementára, jakého kdy stvořil. Všechna slabost mága je v jeho Bohu. Stejně tak všechny jeho strachy. Praktik musí dokázat zničit bytost, ke které celý dosavadní život vzhlížel. V případě, že neuspěje a jeho psychika se zlomí, přivolá na sebe oprávněný a strašlivý "boží trest".

Idea překonání Boha není v okultismu nová. Meyrink o probuzeném člověku píše: "Nad ním není žádný Bůh. Ne nadarmo se jmenuje naše cesta: pohanská cesta. Co zbožný člověk pokládá za Boha, je jen stav, jakého by mohl dosáhnout, kdyby byl schopen věřit sám v sebe – takto si však v nevyléčitelné slepotě vytváří závoru, kterou se neodváží přeskočit – vytváří si obraz, aby se k němu modlil, místo aby se v něj proměnil." ... Současná "bezbožná" doba umožňuje snadnější provedení této náročné operace než kterákoliv z předcházejících epoch. Ale i tak opakujeme, že započetí tohoto boje musí být zakončeno smrtí Boha, jinak se v mágově životě začnou realizovat ty nejhorší podoby "božích trestů". ... Po tomhle aktu nejest více Anděla, je Kia, jiskra Chaosu nebo Absurdno."

Dobře, takže Karika vyhledal synchronicistní texty o zabíjení vlastního svědomí a imperativu, věří v Kia, jiskru Chaosu a Absurdno a nevěří v Boha. Všechny jeho zkušenosti životní cesty tomu odpovídají. Budiž Kia a Absurdno, falešného Strážce po cílené destrukci nejest a pravým Strážcem budiž si člověk sám dle své Pravé vůle. Fajn.

Zde bych také zdůraznila, že jde-li člověk bojovat, bojuje. Nebojuje-li, není boj. Očekávám-li boj na život a na smrt se svým superegem, boží tresty a blázinec při nezvládnutí rozbití mého "Boha", budu ho mít jistě vrchovatou měrou. I proto si myslím, že v principu jsou tyto dvě situace podobné – já rozhodně nešla bojovat ani se na tu situaci nijak cíleně nepřipravovala, dokonce jsem ani netušila, že je něco takového možné. Ve finále jsem tudíž prostě nebojovala. Nebyl důvod, jednoduše jsem se rozhodla a bylo vymalováno.  

Ale zpět k hypotézám – přidám vlastní zkušenost: Vzhledem k mnou výše uvedeným situacím, pro mě reálným tak jako třeba postavení se na pevnou zem po sestoupení z lodi, pocit bolesti či rozkoše, stejně jako jablko, postel či kniha, je fakt prožití Boha spontánně, bez nějakého mého tvoření či víry a priori, hypotéza zpochybňující neexistenci Boha a existenci Nicoty místo Boha. S nicotou mám jisté zkušenosti, stejně tak jako s bohem či bohy.

Zpochybněme tedy ještě mou verzi – třeba Malaclypsos III. je diskordianista. Diskordianismus je náboženství, které se vydává za promyšlený vtip vydávající se za náboženství. Diskordianismus dle Wikipedie chápe jako podstatu náboženství zákaz pojídání špekáčku v pátek. Ať už je to páteční půst, nebo potravní tabu vůči hovězímu či vepřovému, nebo odpor k zabití živého tvora pro účel potravy, nebo nezdravost uzeniny, významné ideologické systémy se skutečně v tomto bodě důsledně shodují. Pojídání špekáčku je protiklad náboženství a duchovna vůbec. Podle některých verzí diskordianismu nejde o špekáček, ale párek v rohlíku. Proto se diskordianistou člověk může stát v pátek, a to vědomým snědením špekáčku. Malaclypsos III. si založil pro všechny malověrné, pravověrné i levověrné Kabal Pořádně zahuštěné vídeňské bramboračky, kdo chce může se připojit.

Tady už se neptám, jak je to možné. Mám tendenci nyní věřit, že pokud jsem schopna komunikovat kupříkladu s archetypem Krista, stejně jako s vlastním slunečním já či archetypem slunce ve formě Praboha-Peruna-Svaroga-Dažboga, a realita se k mé víře a realitě změní tak, aby pro mě bylo snadné komunikovat a to jednoznačně s rozdílným archetypem, tak může někdo jiný věřit třeba v kotel bramboračky (v pátek s párkem) a je to úplně to samé. Bramboračka mu může pomáhat s každodenním životem a jeho vývojem, ukotvováním a nevím čím ještě. A pro něj to bude stejně reálné, jako pro mě. Bramboračka je síla, jak každý, kdo měl hlad, jistě poznal. A co teprve jako manifestace Boha. Nebo manifestace Nicoty? Tím neříkám, že to tak Malaclypsos III. má, zřejmě jsem dovedla název jeho Kabalu ad absurdum, ale přišlo mi to z praktického hlediska úplně stejně hodnotné, jako mé archetypy křesťanské, hinduistické, pohanské, egyptské a všelijaké různé jiné.  

A proč? Protože si kladu otázku: Co je nad manifestacemi Boha, Nicoty, čehokoli jiného?

Jak vypadá a cítí se to, co se může manifestovat stejně tak reálně jako Kristus, hinduističtí bohové a démoni, Perun či Veles, Svarožič či Dažbog, slunce, měsíc, země, voda, Kubelík či da Vinci? S reálnými důsledky na život ostatních včetně mého. Bytí v Nicotě je stejně obohacující jako bytí v Božství. Oboje je úžasný zážitek, ze kterého si část nepamatujete. Oboje je odraz něčeho jiného, protože když bych neměla možnost přejít mezi archetypy, neměla možnost volby, existovala by jednota, konečnost i nekonečnost, pojmenovatelnost i nepojmenovatelnost. Ale ona na fyzické rovině prostě neexistuje. Já prožívám dualitu. Svět je duální. Mám možnost volit si, vědomě či nevědomě.

A jednota? Jednota, která se zrcadlí v mnoha zrcadlech. Jaké možnosti odrazu jí poskytneme, takové nám dá. Přitom se odrážíme my sami. My mnohost? Zrcadlové bludiště na Petříně? A svět za zrcadlem? Černá stěna, za kterou je stříbro, které odráží co mu nastavíme. A za černou stěnou? Střepy z Möbiovy pásky toho samého zrcadla. A za střepy? Jiná zrcadla? 

Z jaké úrovně se díváme a jaké odpovědi čekáme? Rozhodně nejsme tabula rasa. Nemůžeme být, protože odjakživa volíme. Mé vnímání je omezené mým životem. Jak je však možné, že je tolik podob světa, s tak reálnými projevy? Pomiňme to, že se pro víru či nevíru lidi vraždí snad ještě víc, než pro sex, drogy a peníze, protože jde o jejich vlastní princip vyšší mravní.

Při otázce, kdy jsem se ptala proč, jsem dostala odpověď v takové sérii obrázků. Člověk se narodí už v dospělé podobě, na břiše si nese velký koláč. Koláč si sám z břicha sundá a drží ho v rukou. Koláč s ním je spojený pupeční šňůrou. On z koláče jí, pak se koláč promění v plnou čutoru tvaru identického s koláčem a člověk se napije jak potřebuje. Pak zase jí a pije, jak on chce. Následně mu vyrostou prsty a koláč se mu špatně drží a padá mu z rukou – změní se mu tedy tvar na stehýnko od kuřete či co to bylo za tvar a on pojídá, už zase normálními prsty stehýnko, které se následně opět změní v koláč, ze kterého pije a jí. A tak to jde pořád dokola. Ze světa člověk odchází s tím samým koláčem, se kterým přišel. Zajímavé bylo, že člověk nic nevyměšoval po celou dobu, co jedl a pil, pravděpodobně svým pitím a jídlem znovuvyživoval svůj koláč, se kterým byl spojen pupeční šňůrou. 

 Tak jo, že bychom k Bohu, Absurdnu a Vtipu vydávající se za náboženství přidali ještě Hypotézu Velkého Koláče? Klidně můžeme, stejně jako statisíce jiných odrazů zrcadlových střípků vydávajících se za jediná celá zrcadla ze všech zrcadel na celém světě a dost možná ještě dál, tam, kde by se dala mlha krájet. Stále to neřeší dualitu, protože the truth is out there. My jsme však in and here :)

Další otázkou je, čeho se dotýkáme v prostoru mezi jednotlivými možnostmi. Pokračování někdy příště ;)

linkuj.cz vybrali.sme.sk